Nemyslím si, že již nastal ten pravý okamžik, kdy by k tomu mělo dojít, že jsme na to jako lidstvo připraveni. Myslím si však, že jsme tomu blízko.
Netvrdím ani, že bychom se měli rozejít s minulostí a tradičním estetickým myšlením, třebaže by to tak mohlo vypadat. Ne zcela, protože bez této minulosti a jejího přínosu nelze vůbec pochopit takovou perspektivu, v níž se umění stává něčím všeobecným a v každém jednotlivém případě vědomým. Nemluvě už o vzniku této situace samé, takto chápaného vědomí existence umění a jeho role, tedy o vzniku tohoto textu. Lze předpokládat, že člověk má schopnost tvořit právě proto, aby dokázal překračovat to, co vytvořil. A schopnost překračovat to, co vytvořil, má proto, aby odůvodnil vznik této své schopnosti, získané cestou evoluce — odůvodnil ji další evolucí. 
Pokud bychom sledovali koncepci, podle níž samotnou „Krásu“ nelze uchopit v kategoriích pojmů, neboť její podstatou je prožívání a zakoušení, které se jako takové v žádných pojmech nezastavuje, snadno dospějeme k závěru, že veškerá rozprava o umění stojí na něčem umělém a nereálném, na určité dohodě. Je prostě „tržištěm“, které se neliší od toho, proti němuž se mystikové „bouřili“, když je nacházeli na posvátných místech. Je totiž velmi smutné, že se stále soudí, že umění lze vlastnit a „obchodovat“ s ním: nejen doslova, ale i v přeneseném smyslu, tedy spekulovat, vůbec o něm diskutovat a vyměňovat si názory na ně jako nějaké zboží. Smutné proto, že podstatou umění, stejně jako Krásy vůbec, se stále zdá být Platónem rozvinutá myšlenka, že existuje jakási skrytá, vyšší Pravda, kterou můžeme skrze Krásu, jako její výraz v mezích našeho vnímání, zakoušet v podobě „záblesků“. 
Rozvedeme-li tuto myšlenku dále, již v návaznosti na Kanta a ve světle hermeneutiky, můžeme onu skrytou jsoucnost plně zakusit pouze v nejosobnějším a subjektivním vztahu sebe sama skrze dílo s Pravdou. Ta, jakožto Jedno a „Celek Všech Věcí“, nemůže být vlastněna tím, co je v ní obsaženo, tedy ani pojmy, které se jí týkají. Samozřejmě se zde objevuje problém dialektického vývoje soudů. Považuji jej pochopitelně za velmi důležitý, ba přímo za něco, co boří celou konstrukci, kterou zde předkládám: v zásadě celý tento text vyhazuje, hází do koše. Ale pouze do chvíle, dokud se pohybujeme právě v kategoriích „tržiště pojmů“, tedy rozdílnosti teorií, které nám nejsou užitečné, protože vycházejí ze skutečnosti, že se lišíme stupněm poznání sebe samých. Právě toto poznání nám poskytuje umění jako naše osobní modlitba a rituál, předcházející veškerým pojmům. Ty v sobě mají mocnou schopnost odhalovat jevy, ale zároveň je zakrývají tím, že zkracují naši zkušenost s nimi. Spěchám vysvětlit, že tím netvrdím, že by onen dialektický vývoj nebyl potřebný, neboť bez něj by můj závěr vůbec nebyl možný. Tvrdím však, že právě tento vývoj, fenomén kritiky a názorů na umění v průběhu dějin, vedl k degradaci sebe sama. Je to útvar, který nám slouží právě k tomu, abychom jej překročili, povznesli se na vyšší úroveň vědomí, a tím i zacházení s oním „něčím“, čemu říkáme Umění. 
Celá diskuse o umění podle mě tedy už slouží jen k „nabývání“ zdání, že rozumíme jeho podstatě. To nás nakonec vnitřně neobohacuje více než samotné otevření se dílu v Gadamerově smyslu a působení tohoto díla na naši vnitřní proměnu. Zároveň slouží k ničení samotného pojmu umění. Právě proto tvrdím, že možná celou teorii umění a všechny vědy, které umění zkoumají, uvedlo Lidstvo do světa proto, aby se s nimi nakonec rozešlo na cestě vývoje svého kolektivního vědomí. Že je pro nás možná umění etapou. Proto tento text není obrazoborecký a není namířen proti kritice umění — vždyť je její součástí — ani proti umění, nýbrž skrze ně směřuje k dalšímu pokroku, k osvobození lidské tvorby z vězení pojmů. Ty se setřely a vytvořily prostě prázdný prostor, který se nyní tvorba snaží naplnit; znamením toho je tento výklad. Vědy o umění a všechny pojmy, které se jej týkají, poučily lidstvo o významu tvůrčí moci do té míry, že ji brzy můžeme začít vědomě používat bez nich. Dnes boří samy sebe. Jako útvar uměle vytvořený člověkem zřejmě pro evoluci — ačkoli to nelze přesně určit a dokázat — jsou jakýmsi Velkým Pojmem, Metapojmem, díky němuž naše vědomí skutečnosti přechází na „vyšší úroveň“. Možná nejde pouze o evoluci lidského druhu, ale o evoluci samotné skutečnosti. V tomto smyslu zůstávají aktuální Gadamerova slova, že hra hraje námi, zatímco Boudrilardův pojem „simulakra“ a „simulace“ nabývá pozitivního významu.
Archivované komentáře
Komentáře čtenářů a odpovědi autora s původními podpisy a daty.
Anonymous ·
Překlad komentáře
Myslím si, že běh dějin nelze zastavit. Že rozmanitost světa se bude spíše prohlubovat. Dnes se mluví spíše o vizuální kultuře než o umění a tento pojem je pro současné vizuální procesy vhodnější. To, o čem mluvíš, může vést spíše k rozplynutí umění v životě, čímž je přestaneme vnímat. Dualita našeho světa, kterému vládne rozdíl, nutí k myšlence, že to bude mít své pozitivní i negativní důsledky...
Původní komentář
Mylśle, że biegu historii nie da sie zatrzyamac. Że rożnorodnośc świata bedzie sie raczej pogłebiac. Dzis mowi sie raczej o kulturze wizualnej, niż o sztuce i to pojecie jest bardziej własciwe dla wspolczesnych wizualnych procesow. To o czym mowisz może spowodowac raczej rozpuszczenie sie sztuki w życiu, przez co przestaniemy ją dostrzegac. Dualnośc naszego świata, ktorym żądzi rożnica, każe myślec, iż bedzie to miało swoje, zarowno pozytywne jak i negatywne konsekwencje...