Monografická výstava Stanisława Dróżdże
Konec výstavy Stanisława Dróżdże v Centru současného umění na Ujazdowském zámku se prolíná s jejím začátkem a dodává jí charakter hypertextu, který si divák sám uspořádává. Tuto expozici totiž nesvazuje chronologický rámec: chronologie je sice naznačená, není však zřetelná. Sledujeme zde přehled autorova tvůrčího hledání od roku 1967 do roku 2007. Prohlídku tedy můžeme začít uprostřed a ukončit v jiném středu; přitom vždy opisujeme kruh a ocitáme se v okamžiku jeho zdánlivého začátku. Konkrétní poezie zmnoženého znaku na ploše, v prostoru, anebo poetičnost konkrétních předmětů, které vzhledem ke svému umístění mění význam. Existují tedy dva vzájemně se doplňující póly umělcovy tvorby. Celá mapa jejich zahuštění a rytmická struktura jejich umisťování do vlastního kontextu, zde mezi zdmi Ujazdowského zámku, sama tvoří hypertext. Každý divákův krok a gesto činí svou součástí a diváka utváří podle vlastních zákonů. Divák se tak noří do světa, který i po odchodu odtud zůstane navždy přítomen v tichu skryté neúprosnosti pravdy, že svět je textem. 45 vystavených „zápisů“ zde dokonale žongluje s naší schopností interpretace: zdánlivě se jí nechávají zkrotit, ve skutečnosti však unikají uzavření do jejího kategorického rozměru. Tato díla nemůžeme zakusit v úplnosti, protože zůstávají nedokončená; překračují rámce vlastních tvarů, své krajní meze, které určují jejich pevnost, přesouvají na nás a nás činí svým koncem. Jestliže „tento svět jsou lidé, kteří jej myslí“, a „matematika je jazykem vesmíru“, jestliže skutečnost je textem, pak nám tvůrce „Pojęciokształtów“ (Pojmotvarů) tento fakt rozkládá jako krychli, představuje nám jeho dvojrozměrnost a dovoluje nám jej složit. Skládání ostatně není jednoduché, neboť ve skutečnosti chlad věcnosti činí věcmi nás samé, v kontextu místa, kde sama věcnost křičí, že nás omezuje. Anebo snad omezuje naši mysl? Dróżdż totiž činí z textu předmět, zkoumá jej a analyzuje jako předmět. Nepřekračuje však hlubokou hranici, zastavuje se na ní: na hranici uvědomění, že tento předmět nás nejen obklopuje a dovoluje nám, abychom jej používali, ale také nás samé myslí, utváří nás a skrze nás se proměňuje do vlastní nekonečnosti. Otázka tedy zní: myslíme svět my, nebo svět myslí nás?
Z prostoru mezi těmito dvěma otázkami, jako ze vztahu písmene k číslici, tryská svisle proud odpovědí, který otevírá naše pozornost. Prohlédněme si tedy tyto texty-předměty zblízka a ověřme, zda se nám dají uchopit, jako by si to snad přál sám jejich autor.
Otevřeme tato zabalená „zvětšovací skla“ struktury bytí způsobem stejně svobodným jako uspořádaným. Začneme plochami, přes film vystoupíme do prostoru, abychom skončili u tesseraktu prostoru samotné přítomnosti uvnitř jejich emanace.
když začíná být
- to už
když je
- to ještě
když přestává být
- to už
(już- jeszcze- już / už- ještě- už)
ne
to
co je
ale
to
co není
je více
než
to
co je
(z miniatur)
Tyto dvě básně z 60. let sem jejich autor Stanisław Dróżdż zařadil, aby nám poskytl určitou půdu pod nohama a opěrný bod při putování jeho „laboratoří textu a významu“. Už říkají všechno, a tak je nechme, aby samy hovořily o tom, co za chvíli uvidíme.
Obrazy Stanisława Dróżdże jsou často výsledkem opakování, kombinací a permutací, takže máme co do činění s polyfonií znaků. Z této polyfonie se začíná rodit tušení, že tato díla jsou součástí skutečnosti přirozeným způsobem, spíše odpozorovaným než vytvořeným. Ony plochy jsou tedy jakýmisi útržky samotné skutečnosti v jejím hluboce významovém smyslu. Setkání s takovým útržkem vytváří dojem nekonečnosti, protože hranice obrazu je jen zdánlivá, zatímco divák vstřebává jeho obsah jako součást své každodenní zkušenosti. Text, který „jako by se sám neviditelně psal mimo panel“, nás odkazuje k otázce, kde se onen zápis „mimo“ odehrává. Mnohé z exponátů představených na výstavě nemají název, který se objevuje pouze v závorce jako pokračování textu obsaženého na obraze. Tak je tomu u zápisů z let 1971–1981 („poza“ / „mimo“)
nebo u pozdějších, jako je „trwanie“ (trvání) 
a „od do“ (od do)
či „i“ (a)
které v uměleckých knihách pronikají do struktury zkušenosti onoho neviditelného zápisu, trvajícího za hranicemi rámce. V jejich kontextu proto o to více udivuje místo, kde se tento zápis odehrává. Takový proces nastává také tehdy, když si písmeno osvojuje jazyk interpunkčních znamének a podobně, a rovněž tehdy, když je nahrazeno číslicí. A tak například „teksty cyfrowe“ (číselné texty)
či „continuum“ (kontinuum)
a „przypadek x“ (případ x) 
nebo „samotność“ (samota)
či dokonce „początekoniec“ (začátkokonec)
z něhož byl převzat název výstavy, mají otevřenou kompozici. Mnohé znaky jsou dokonce useknuté fyzickým okrajem, což snad už přímo naznačuje, že tyto znaky přece v takové podobě neexistují a někde se musejí uzavřít. Otázka zní, kde se uzavírají, kde je jejich pokračování? Odpověď podává sám autor, jak uvidíme později. Zatím nám dává najevo, že taková situace není nikterak chvilková a bude trvat, možná navždy, jak naznačuje „data“ (datum)
.Vedle těchto zápisů bez hranic existují také zápisy, které jsou jakýmisi body s uzavřenou kompozicí. Pozorujeme to například u „życie i śmierć“ (život a smrt)
z roku 1969 nebo u pozdějšího „ja“ (já)
z roku 1998. Stejně je tomu také v dekonstrukci slova „przemijanie“ (pomíjení), i když zde jde snad o situaci poněkud přechodnou mezi touto a předchozí, v níž okraje plochy zápis neuzavíraly 
. Tak je tomu rovněž v obraze z roku 1973 „przybywanie ubywania, ubywanie przybywania“ (přibývání ubývání, ubývání přibývání), v „minimum maximum“ (minimum maximum), „dwa słowa“ (dvě slova), „samo słowo“ (samotné slovo), „język i matematyka“ (jazyk a matematika) 
či „białe- czarne“ (bílé- černé) 
a „zapominanie“ (zapomínání) 
nebo konečně v cyklu „klepsydry“ (přesýpací hodiny) 
. Tyto body vyvolávají dvojí zamyšlení. Proč jsou to uzavřené kompozice? Že by už neměly svůj protějšek ve skutečnosti nebo v onom poli, kde se samy píší a k němuž právě směřujeme? Zdá se totiž, že odpověď je jasná. Jen ji nelze přesně vyjádřit. Je to, jako by se tyto zápisy „samy psaly“ v nás, nikoli v nějakém jiném prostoru. Zde je třeba nahlédnout do struktury samotného vědomí. Z ontologického hlediska je totiž možné, že bychom mohli skutečnost vytvářet či ji spoluvytvářet v tanci s ní jako s významem, uvnitř hranic, které nám ukládá, a podřízeni jejím zákonům. Potom by tomu muselo být tak, že „jsme tím, co dokážeme pojmenovat“, a tím je také svět. Svět jako celek a souhrn našich závěrů. Kolektivní vědomí je pak právě světem, zatímco jazyk, který by nás určoval a „psal“, je ve skutečnosti horizontem našeho setkání s hranicemi našeho prostoru pojmů a schopnosti pojmenovávat. V tomto pojetí se useknutá písmena, útržkovité výřezy a nedokončenost Dróżdżových obrazů ukazují jako dotek skutečnosti, že o realitě, a tedy také o umění, rozhodujeme my. Jeho obrazy zůstávají tkání s určitými konstantami, na nichž provádíme operace. Mají vnitřní soudržnost a zákony, které můžeme využívat, abychom je rozvinuli v hlubší poznání podstaty světa a naší role v něm. „Początekoniec“ (Začátkokonec) je výstava univerzálního charakteru. Obrazy, které jsou na ní představeny v uzavřené kompozici, vypovídají o určitých zákonech, stálých zásadách, řádech a pravidlech, jimiž se řídí skutečnost. Nemůžeme je změnit, můžeme však změnit perspektivu. Takové obrazy, body, totiž prodlužují koncepci nedokončenosti: navzdory zdánlivému vymezení rámcem kompozice a existenci pouze v ní mají samy charakter momentek, to znamená, že se rovněž jeví jako nekonečné a setrvávající v procesu samotného vznikání či proměňování. 
V kontextu oněch nedokončených obrazů překračujících fyzické rámce získávají tyto body konkrétní směr a jejich vektor ukazuje k nám. Lze tedy říci, že nedokončené obrazy mají své pokračování ve skutečnosti, která nás obklopuje, zatímco obrazy, které zde nazývám bodovými, v nás. Zajímavé pak je, že umělec oběma těmto směrům, horizontálnímu a vertikálnímu, přizpůsobuje podobné pojmy a symboly, jako by nám chtěl něco naznačit. To se pokusím prozkoumat o něco dále.
Druhou skupinu děl na této monografické výstavě tvoří filmy a dokumentace. Lineární prostor a čas zde přístupným způsobem rozvíjejí vyprávění o znaku a významu. Proměnlivá uspořádání sestav složených ze znaků „i“ na obrazovce v záblescích permutují v jakémsi tanci, vzájemně se do sebe zaklesávají a dekonstruují se. Poukazují tak na proměnlivost jako na něco, co je uvádí do pohybu. Otázka se přiklání k významu, protože celá tvorba tohoto vzděláním polonisty sděluje formu i obsah se stejnou úsporností a silou. Nejsme snad ona „i“ z filmu „algebra przyimków“ (algebra předložek)
(na dalších stranách knihy jsou jednotlivé sekvence z filmu) my sami?Jiný film promítaný na téže obrazovce proměňuje předložku v linii
a přibližuje se tak ke konkretizaci poezie, která je již hmatatelná. V tomto okamžiku se totiž znak stává předmětem a vidíme, že jím byl už dříve pro tvůrce, který se jej snaží dotknout, aby jej pochopil. Totéž chce samozřejmě učinit s významem. Pohyblivé obrazy na této obrazovce však unikají a proměňují se. Nelze je zastavit; můžeme je zkoumat, nemůžeme však vlastnit jejich podstatu. To nám sděluje něco o autorově zkušenosti, která je obecnou zkušeností všech, kdo vezmou do „rukou“ předmět-význam. Linie se proměňuje, je klubkem, které se odvíjí a stává se okamžikem dalšího vyprávění; klubkem snad myšlenek, na chvíli stálým a jediným, vzápětí proměnlivým, vyříznutým z většího množství stejných klubek, která se mimo rámec vrší jako ony předložky. 
Tato klubka lze chápat jako naše ideje a přesvědčení. Skutečnost, že ze změti vychází linie pokračující za hranici záběru, lze chápat jako pocit dílčí povahy. Jeden takový spletený tvar, vyjadřující soubor myšlenek a pocitů jednotlivce, je ve filmu prodloužen, a tím spojen s divákem, k němuž dosahuje, když překračuje hranice záběru. Elektroakustická skladba „od do“ (od do) Tadeusze Sudnika, vytvořená na základě Dróżdżovy konkrétní poezie, je již přechodem od zobrazení „vně“ k představení této poezie v nás prostřednictvím smyslových zkušeností. Prohlédněme si tedy nyní prostor.
Je zde ještě film, který dokumentuje 50. bienále v Benátkách v roce 2003. Stanisław Dróżdż byl tehdy autorem Polského pavilonu
. Umělec tam vytvořil situaci hry pojmů a hry s naším vědomím místa. Prostor by mohl symbolizovat svět, zatímco kulečníkový stůl stojící uprostřed by mohl být pomníkem samotné hry v pojetí, které jsem naznačil. Stěny pokrývá úplná kombinace možných sestav krychlí označených hodnotami jednotlivých stěn. Stůl je naše herní pole a zde můžeme o něčem rozhodnout. O čem? Za chvíli se k tomu vrátíme, ale fotografie tohoto místa vysouvá do popředí předmět 
< , který je znakem, takže už víme, čím budeme hrát: významy. 
Na výstavě jsou místnosti, do nichž se vstupuje a člověk kolem sebe vidí znaky, a takové, do nichž nemá přístup a které si prohlíží zvenčí. V první z nich okolí rovněž symbolizuje svět a znaky; když jsme vpuštěni dovnitř, můžeme si je prohlédnout, abychom o tématu celé výstavy přemýšleli v klidu a soustředění.
Rytmika všech exponátů k tomu i zde vytváří výborné podmínky. Jinak je tomu ovšem u instalace nazvané „żyłki“ (vlasce) 
Nyní se můžeme dívat pouze zvenčí. Na co se však díváme? Na síť vazeb, na systém. Co je ale tento systém? Co když jsme oněmi vlasci my sami a celá místnost je obrazem morfogenetického celku, tedy součtu nás všech? Vlasce se proplétají a vyplňují celý prostor. Prohlížíme si barvu místnosti a vzduch uvězněný mezi těmito provázky. Žádný z těchto vlasců neexistuje sám, každý existuje ve spojení, každý jinak, byť některé podobně. Je to jednoduše schéma této situace.
Krásné, ale stále neuvědomované, a proto znepokojivé. Nakonec je zde místnost s klikami a v ní se skrývá klíč k významu výstavy. Máme totiž na výběr různé dveře, možnosti, které existují-neexistují díky samotné přítomnosti klik. 
To je klasický příklad „pastí formy“. To, co ve skutečnosti není, si domýšlíme. Závěr je takový, že o tom, čím jsme, čím je svět a jaký je význam všeho, rozhodujeme my. Tíha podstaty bytí byla přesunuta a nyní spočívá v nás samých, v otázce, co je podstatou nás samých a kam až sahají naše možnosti. Bytí určuje vědomí, pokud vědomí neurčuje bytí. Ve chvíli, kdy vědomí začíná rozhodovat, stává se bytí materiálem. Materiálem jsou také pojmy. Proto také pojmy určujeme my. Přesto existují stálé pojmy, které můžeme modelovat. Hry, jež autor zhmotňuje, jsou hry, které nikdy nekončí, a „koło“ (kruh)
nám to má připomenout. Logická a neúprosně přesná estetika těchto děl mrazí krev a ochlazuje dech. 
Celá výstava je velmi zajímavá, nejen však díky úhlednému vnějšímu hávu ani díky harmonickému citu pro formu s velkou citlivostí a hlubokým vhledem do jejího vnitřního i vnějšího napětí. Celek je připomenutím prostřednictvím toho, co obsahuje. Tam jsoucna skutečně existují a nejsou vůbec představována. Nejde o mimesis, ale o uchopení skutečného života. Tento život je podle deleuzovského myšlení vztahem a myšlenky jsou klubka. Ano, rozhodujeme my, nakonec se však přece něco na horizontu odhaluje-utváří. Ono věčné kolečko a skrytá pravidla kosmu, stále se vracející tytéž otázky, kdo jsme a proč jsme, proč jsme byli vrženi do tohoto světa, na tuto výstavu, nám nedávají pokoj. Naštěstí máme herní stůl a potřebné figurky-významy. 
Rozhodněme se, zda chceme setrvávat v nevědomosti, nebo začít spolutvořit, aniž bychom se však vymezovali a uzavírali ve stálých významech. To, co trvá, dává, je živé. Čas byl totiž pro Dróżdże důležitým tématem a rozhodně jej nechápal lineárně. 
Stanisław Dróżdź nám zanechal anamnézu, do níž vstupujeme a pozorujeme, jak existuje v nás samých. Tato struktura tesseraktu nám dovoluje odnést si tak čistou a průzračnou výstavu jeho vhledů s sebou, nosit ji v sobě a sdílet ji. Anamnézi, tedy připomenutí našeho místa ve světě: nás jako tvůrců vlastní skutečnosti, v níž existujeme. Připomenutí také toho, že tvoříme společně. Básník-umělec-filozof nám rovněž dával podnět k přemýšlení o možnosti otevřít určité dveře do chodby za hranicemi skutečnosti a smrti. Zdá se mi, že tento směr je pro úplný pohled na výstavu, která nekončí ve svém rámci zdí galerie, konečný.
Neboť to, co je uchopeno, je mrtvé, a pouze „to, co není-je“, jak napsal básník, také zde:Na začátku je konec
chyceni do - smrti - sítě života
utahující smyčku času, nebytím vrhaným
bumerangem bytí, přibýváním ubývání
vracíme se tam, kde jsme nikdy nebyli
jsouce, když jsme nebyli, žijeme
smrtí, umíráme životem, neznajíce
času; z někoho - své - v něco proměny
- ne bytí mající, už mající nebýt