Kompozice pro sedm smyslů

Výstava „przed.. po.. zamiast“ v lublinské Galerii Cicha4 Kurátorka – Marta Ryczkowska (kolektivní výstava, s: Ewa Zarzycka, Anna Kalwajtys, Paweł Korbus, Emrah Gökdemi). Existují rétorické figury zvané performativy. Jednou z nich je právě „performerská výstava“. Výstava, tedy druh prezentace děl, ale také myšlenek, idejí, pocitů. Performerská, tedy jaká? Proměnlivá, interaktivní, sama se provádějící, sama se... prezentující? „Perform“ naznačuje akci, úkon, jednání nebo určité napětí, každopádně dynamickou situaci. Výstava však bývá statická, jinak jde o výstavu filmů či soch, případně kinetických instalací nebo živých tvorů, nikoli však umění performance. Uspořádejme si to – co je performerská výstava performance (zkr. perf. výst. p.)? Jisté je, že na takové výstavě bude něco ukázáno. Stejně tak se předpokládá, že se na to nějaký divák bude chtít podívat. Těžko však říci, co bude vystavováno, protože co vystavovat, aby šlo o performerskou výst. p.? Samozřejmě lze pomyslet na dokumentaci, skici, projekty či dokonce objekty vzniklé v důsledku něčí p. Byla by však taková výstava performerská? Možná, ale rozhodně to není samozřejmé. Divák neví, co očekávat, a proto výst. p. začíná už v okamžiku, kdy o ní uslyší. V této fázi se výstava odehrává v něm a jeho se také nejvíce týká. V tomto okamžiku může divák „pozorovat“ své vědomí tohoto fenoménu. Navíc jde o proměnlivý obraz, protože zraje a prohlubuje se spolu s čekáním na samotnou výstavu. Již koncepce výst. p. tedy vyvolává proces p. (vlastní všem výstavám, třeba už kvůli příslibu-performativu, že se nějaká výstava uskuteční; v případě výstavy něčeho tak těžko definovatelného, jako je p., se to však stává skutečně viditelným). Protože se tato p. odehrává v divákově představivosti, lze ji označit za konceptuální. Divák přemýšlí a představuje si, co může na výstavě spatřit. Neví a nemůže si být jistý téměř ničím. Může si být jistý pouze tím, že to, co nalezne, bude provedeno vystavujícími umělci. Ví pouze kde, kdy a kdo. Neví co, ale ví kdo. Na co se tedy divák jde podívat? Umělce ve vitríně přece nejspíš neuvidí. Co tedy divák uvidí? Tato neurčitost je podstatou koncepce performerské výstavy, která je tímto způsobem sama performancí. Prostřednictvím symbolů ukazuji místo, čas, kontext, sebe, aporii „performerské výstavy“ a... diváka. Používám jen ty „meta-materiály“, které jsou již k dispozici, abych ani o kousek nepřekročil rámec „výst. p.“. To mi stačí. Neukazuji žádný fyzický objekt, pouze symboly, které diváka navádějí k performanci, již ukazuji. Symboly lze samozřejmě považovat za objekty, jsou však performativy (v tom smyslu, že odkazují k něčemu jinému). Symbol sám je performancí, proto se symbolem pracuji. Symbol je „pomostem“, můstkem mezi hmotou a ideou, performance je „pomostem“ mezi životem a uměním. Tak to chápu, a proto už zde vystavuji sebe. Mimo text pak výstava vypadá takto: noc před vernisáží trávím v prostoru výstavy. Tehdy uskutečňuji tvůrčí akt nazývaný performance. Jednání spočívá v záznamu akce, kterou tam provádím, pomocí symbolů umísťovaných na stěny. Akce se týká zmíněného místa, času, kontextu, mě, aporie „performerské výstavy“ a diváka, jehož sám zakouším jako performance – toho, kdo přijde vidět to, co dělám (pouze takové provedení mé „performerské výstavy“ na poslední chvíli mi umožňuje tuto performance plně prožít). Odtud je patrné, v jakém smyslu ukazuji diváka. Ukazuji mnohem více, ale vše dohromady se zdá uzavřené do sebe, tedy uměním pro umění. Divák pozoruje sebe, performance se týká performance a autor vlastně nic nevystavuje. Nyní ukážu, že nejde o zcela uzavřené jednání. Trhlinou je záznam. Kód symbolů, sám o sobě syntetický, soustředěný na plnění informační funkce. Odkazuje k vnitřním prožitkům. Performuje k nim, nebo snad performuje samotné prožitky. Máme zde vnitřní prožitky během prohlídky výstavy. To vše díky smyslovosti performance, díky tomu, že je možná pouze tady a teď. Je třeba ji zakoušet a prožívat. Být svědkem, na místě. O performanci, která již proběhla, nelze mluvit. Pak už jde o jinou oblast založenou na performanci, například dokumentaci, fotografii, video. Jak překonat nemožnost zastavit tuto efemérní lidskou činnost? Jednou alternativou je konceptuální performance typu „performerské výstavy“, jinou je chápat předmět a historii jako performance, další je takto chápat přírodu. Na této výstavě se však pokouším vytvořit ještě jinou. Tím se dostáváme k jádru věci – pomocí symbolů vytvářím imaginativní rovinu homeostázy pro příjemce performance, která již skončila (v noci před vernisáží). Symboly odkazují k mým gestům. Každý je zároveň „poukázáním na“ i „odkazem k“. Symbol poukazuje na mé gesto a odkazuje ke konkrétnímu smyslu, jímž má být toto gesto vnímáno. Smysly (zrak, sluch, čich, hmat, chuť) a symboly (oko, ucho, nos, dlaň, ústa). Na stěnách, na místech vybraných v průběhu performance, se tedy objeví symboly očí, uší, nosů atd. Performance je smyslová. Umění se vnímá prostřednictvím smyslů. Ukázal jsem však, že existuje performance probíhající v mysli. Lze se na to dívat tak, že i mysl je smyslem. Domnívám se dokonce, že smyslem je i cit. Jsou jako rodiče smyslů. Smysly jsou pramédiem každého umění (pět smyslů realismu, mysl abstrakcionismu a city expresionismu). Proto někdy svými symboly odkazuji diváka ke smyslu mysli (mozek) a smyslu citu (srdce). Svou performance tedy komponuji pomocí symbolů odkazujících k sedmi smyslům. Divák se performance musí účastnit, jinak ji „neuvidí“, uvidí pouze symboly, čímž učiní z označujícího označované. Divák tuto performance oživuje, protože všechny tyto symboly smyslů jsou samy statické a někdo jim musí dát pohyb. Je to příběhové dílo, vyprávění se začátkem, rozvinutím a koncem, které lze sledovat v libovolném pořadí; doporučeno je však to, v němž probíhá má performance umísťování symbolů (uskutečněná v noci před vernisáží). Toto dílo vypráví o divákovi na „performerské výstavě“ v činžovním domě v ulici Cicha, ve dnech..., který pozoruje mě vystavujícího performance. To ještě není vše. Vypráví také o post-performanci, o novém modernismu, metafyzické perspektivě a o úžasu nad tím, co je reálné, tváří v tvář tomu, co je virtuální. Jak jinak než reálně lze totiž performance zakusit a proč se chodí na výstavu? Pro kontrast – to, co divák neuvidí, bude moci spatřit pouze mimo výstavu, ve virtuálním prostředí internetu, na mém (performerském) blogu >