Oskar Chmioła (OCh)
nar. 9. března 1987 v Lublinu (od roku 2014 žije a pracuje ve Štětíně)
Vizuální umělec, konceptualista, společenský aktivista, kulturní animátor, designér, terapeut, učitel.
.
Ve své tvorbě se zaměřuje na zviditelňování performativity,
tedy nepřetržitého procesu samovolné aktualizace lidského status quo,
který osvobozuje společnost od útlaku iluzí a vnucovaných řádů.
„Člověk se děje a nikdy není dokončený“
OCh
Podle kontextu tvoří Oskar Chmioła v takové umělecké oblasti, která mu nejlépe umožňuje ukázat lidskou svobodu, nekonečnost a nezávislost. Příklady těchto hodnot nejčastěji přibližuje prostřednictvím performancí, akcí, koncepcí, výpovědí a dokumentů. Často pracuje v kontextu konkrétního místa a/nebo tématu a vede umělecké pátrání, aby prozkoumal podstatu dané otázky a vyjádřil svou individuální reakci na objevené významy, vždy ve formě, která z tohoto procesu přímo vyplývá. Nikdy neprovádí dva stejné tvůrčí akty, neboť je považuje za věčně nedokončené. Každá jeho performance, koncept, text, film či obraz má jiný obsah a průběh, vždy je však vyjádřením nekonečnosti. Ke své tvorbě přistupuje čistě procesuálně, což vyplývá ze samotné povahy performativity. Vyhýbá se opakování realizačních postupů a vytváření něčeho podobného tomu, co již viděl, protože cílem jeho umění je v konečném důsledku tvořit, nikoli reprodukovat. V závislosti na zvoleném problémovém, časoprostorovém či mentálním kontextu uskutečňuje metapojmový tvůrčí proces, v němž obsah a forma tvoří jednotu a jsou pouze východiskem k něčemu dalšímu. V umění neusiluje o vytváření uměleckých děl. Domnívá se, že trh s uměním je stejně jako celá masová kultura pouze hrou zdání, praxí snílků. Zajímá ho autentický kontakt se skutečností, prožívání svobody, které ztotožňuje s volností být někým obyčejným, prostým, jiným, podivným, slabým, mírným, nedokonalým, bloudícím, hledajícím, proměnlivým, nezávislým, nemódním atd. Domnívá se, že umění je strážkyní lidského ducha v době botů, fake news, trollů, simulací, neplodnosti či papírových zkušeností, které jsou důsledkem otupení přemrštěnými normami a uměle nabobtnalými potřebami.
Dokumentace performance nazvané „Schody do nieba“, s Mariánskou bazilikou v Gdaňsku v pozadí,
27 pilířů po 2,8 metru = 78 metrů výšky věže této baziliky – (foto a provedení: O Ch)
O.Ch je autorem četných uměleckých vystoupení, akcí a výstav. Tvůrce a propagátor uměleckých koncepcí: „Turystyka performerska“, „CzasoPrzestrzeń Performance“, „Perfoterapia“, „Prefonemy“, „Swobodna aktywność“, „Komunikacja performerska“, „Psψchoperformance“, „Kino Performatywne“, „Komunikacja performatywna“, „Swobodna aktywność“, „IndywiduAkcja“. Tvoří v různých uměleckých oblastech, nejčastěji je propojuje v akcích performance art, kterou považuje za nejbohatší umělecké médium.
Věnuje se také zpřístupňování vysoké kultury prostřednictvím společenských a arteterapeutických aktivit – již mnoho let vede ve Štětíně umělecké dílny, arteterapeutická setkání a inkluzivní vystoupení pro děti, mládež a dospělé („Turystyka artystyczna“, „Hipertekst“, „Wyspy“, projekty spolku A TO MY). Jeho článek nazvaný „Co to jest performance?“ vyšel v Gazetě Polské. Spolupracoval s odborem kultury hlavního města Varšavy v obvodu Wawer – získal přístup k prostoru pro realizaci ročního projektu „Przestrzeń Performance“ ve Wawerské kulturní zóně. Kurátor výstav (mj. Przestrzeń sensoryczna), režisér akcí (např. Przy drzwiach zamkniętych), happeningů (např. Niebieski Świat) a scénických forem (např. Przy drzwiach zamkniętych či Ogród Wyciszenia).
V každodenní praxi pracuje s dětmi v síti terapeutických mateřských škol „Dzwoneczek“ a s dospělými ve spolku A TO MY, kde vede „Hodiny kreativity“ v souladu s filozofií modelu TEACCH. Při přípravě inkluzivních vystoupení používá v práci s autistickými lidmi různého věku materiálové a prostorové aktivity i interakci performance. Je členem správní rady spolku A TO MY, který působí ve prospěch autistických lidí. Navrhuje vzdělávací pomůcky pro alternativní komunikaci AAC, mj. na základě systému Pictogram Ideogram Communication.
Studoval na Akademii výtvarných umění ve Varšavě, kde získal bakalářský diplom v oboru Kameramanské umění a technika na Fakultě umění nových médií, na Štětínské univerzitě, na Vysoké škole humanitní a na Vysoké škole managementu a podnikání, kde získal vzdělání v oblasti terapie a vzdělávání (magistr pedagogiky s korekčně-kompenzační gymnastikou a terapeut osob s poruchami autistického spektra). Absolvoval školení v oblasti choreoterapie, programování, PEPR, AAC a TUS.
V současnosti pracuje na druhém filmu založeném na ideových předpokladech, které vytyčil v „Manifeście kina performatywnego“.
Získaná stipendia:
2022 – stipendium z Fondu podpory tvorby ZAiKS,
2020 – stipendium pro osoby věnující se umělecké tvorbě
a šíření kultury od městské obce Sopoty,
2019 – kulturní stipendium města Gdaňsku,
2017 – umělecké stipendium maršálka Západopomořanského vojvodství.
Performance je stejně jako člověk nekonečným paradigmatem. Neustále překračuje své vlastnosti a nedovoluje se definitivně pojmenovat. Její podstatou je „pohyb“ chápaný fyzicky i metafyzicky. Každá performance (stejně jako každý člověk) je navíc jiná, i když je provedena stejně.
OCh odmítá chápat slovo performance jako neustálé úsilí o zlepšování, neboť performance je třeba chápat jako neustálé úsilí, ovšem spíše o překračování, které se nemusí nutně vztahovat k profesionalizaci, zdokonalování či zvyšování standardů – je to prostě pohyb, změna, redefinování, aktualizace status quo. Chápe to jako přibližování se ideálu v dané mentální situaci tvůrce a označuje to za proces asymptoty.
Příroda je v pohybu díky své rozmanitosti a rozmanitost vyplývá z trhlin, nedostatků, nerovností, z pozitivní nedokonalosti. Člověk má právo být slabý, proměnlivý, nedokonalý, ba co více – taková je jeho přirozenost, protože má tělo, a ani zdokonalování těla tuto situaci nikdy nemůže změnit, neboť kromě těla má člověk také vědomí a bylo by nutné vymazat lidskou citlivost, aby ze světa zmizela rozmanitost. Nedokonalost v tomto světle znamená, že neexistuje ideál, kterého je třeba dosáhnout. Rozmanitost sama o sobě tvoří podmínku lidské jedinečnosti a svobody, protože člověk se děje, je živým, performujícím potenciálem s nekonečnými možnostmi. Jeho největší hodnotou není cíl, nýbrž proces tohoto performování. Veškeré lidské výtvory jsou tedy jen drobnými částicemi celkové lidské tvořivosti. A právě tím se de facto zabývají umělci, o tom stojí za to mluvit a díla je třeba chápat jako důkazy a svědectví jedinečné ASYMPTOTY, kterou je vášeň tvůrčího procesu. Podstatou umění není dílo, ale tvůrčí akt a jeho význam. Odtrženo od něj se dílo stává prázdnou skořápkou nebo mušlí, v níž je slyšet šum, ale nevíme, zda je to ještě šum mořských vln, nebo krve člověka, který naslouchá. A přestože je to stále krásné, mušle se rychle stávají pouhou dekorací, zatímco díla by se jí stávat neměla, ledaže byla s tímto záměrem vytvořena. Umělecká díla jsou pro lidstvo nesmírně důležitá, protože neslouží pouze fyzickým, výdělečným a zábavním účelům, ale také účelům metafyzickým, psychologickým a morfogenetickým. Je proto třeba umělecká díla vysoce cenit, na druhé straně však vyvstává otázka, zda nedochází k jejich nadprodukci a zda jsou stále společným statkem, nebo jen statkem 1 % vyvolených či zasvěcených?
Umělec vytváří díla, která jsou výsledkem jeho tvůrčího procesu, nikoli cílem sama o sobě. Pochopení podstaty této věty mění paradigma a na jedné straně obrací pozornost k základům vzniku daného díla, ke stavu ducha, mysli a těla, který provázel tvůrce ve chvíli tvorby, a zároveň ukazuje, že o skutečné hodnotě díla rozhoduje příjemce, který v daném okamžiku konfrontuje svou dosavadní zkušenost a aktuální stav s dílem, jež je zhuštěnou esencí takových obsahů. Hodnota díla spočívá v tom, zda působí na konkrétního diváka, zda rezonuje s jeho psychikou, tělesností a/nebo duchem. Na druhé straně první věta tohoto odstavce upozorňuje na skutečnost, že nejde o vytváření mnoha uměleckých děl, na nichž lze vydělat a stát se slavným či uznávaným, ale o samotný tvůrčí akt, jeho dynamiku, energii, charakter, upřímnost, jedinečnost a prostotu. Teprve v takových podmínkách vznikají díla vysokého umění a velkou odpovědností umělce je zůstat věrný své vlastní asymptotě.
Oskar Chmioła tvoří téměř výhradně díla efemérní, konceptuální, digitální a procesuální, nejen proto, že v životě opakovaně přicházel (vlivem nepředvídatelných okolností) o své různé umělecké výtvory a objekty, které považoval za díla, ale i proto, že mu záleží na tom, aby takový charakter tvorby sděloval, že umění není pouze materiální, ale má také nadmateriální rozměr, který se projevuje v procesu, a člověk se děje a nikdy není dokončený, ani po smrti, protože tehdy po něm zůstávají svědectví jeho nekonečnosti v podobě jeho děl (v případě umělce jsou to umělecká díla, která nemusí být hmotná a trvalá, ale mohou být i legendou, ideou či dokumentací).