Manifest performativního filmu
– opusťme vytváření iluze pravdy a napodobování skutečné či smyšlené reality a vydejme se
k pravdě samotné, neklamme diváka, ale veďme ho, zbavme se
zvyku preparovat skutečnost a nadužívat filmovou fikci,
– nahraďme herce performery, tedy lidmi, kteří dokážou něco autenticky
prezentovat způsobem sobě vlastním. Přitom pamatujme, že performery
nemusí být umělci. Zároveň chápejme, že jimi mohou být herci, kteří dokážou využít
své řemeslo jako nástroj vlastní výpovědi,
– učiňme z kameramanů, maskérů, techniků a dalších realizátorů účastníky,
kteří mohou (pokud chtějí) svou přítomnost dát najevo a sami být ve filmu viditelní při
své práci,
– zařiďme, aby každý záběr kamery měl svou identitu, tj. aby každý kameraman byl
performerem a u každé objektivní kamery bylo rozpoznatelné, že ji nastavil jeden
z nich,
– uvědomme si, že natáčení filmu je událost, kterou lze představit
publiku jako performanci, případně dokonce jako SpaceTime Performance, která mu umožňuje
– používejme performativy, tedy výpovědi či výrazy, které ustavují
určitý stav věcí již samotným vyslovením. Zahajme interakci s divákem
skrýváním a/nebo odhalováním věcí ve filmu, které divák/aktivní příjemce přijímá
na mentální rovině, např. v podobě slibu nebo hádanky, kterou má vyřešit po zhlédnutí
filmu, najít na místech z filmu atd.,
– zajistěme, aby nízké náklady na produkci nemusely vylučovat tvůrce z realizace filmů, a
konečně si všimněme, že naprostá většina filmových produkcí představuje převážně
plýtvání časem, energií, nervy, penězi a přírodními zdroji a že lze točit
filmy levněji a neméně zajímavě, pokud přestaneme zkoušet reprodukovat a napodobovat
skutečnost a pokusíme se ji ukázat komponováním díla z vhodně vyčleněných
kontextů reálných situací,
– pochopme, že nejen dokumentární film může být záznamem reálné situace, neboť toho
lze dosáhnout i v hraném filmu,
– nahraďme scény situacemi a scénáře situačními plány, abychom ty, kdo v nich uskutečňují
své tvůrčí akty, osvobodili od nutnosti mnohonásobného opakování a natáčení dalších verzí záběrů, což
výrazně usnadní práci, sníží náklady na produkci a umožní tvůrcům skutečně pracovat na
hloubce své tvůrčí výpovědi,
– využijme skutečnosti, že komunikaci tvoří slova jen z malé části a že existuje také řeč těla,
perfonémy, specifické chování, kulturní kódy či jazyk umění. Nevytvářejme
rozhlasové hry s mluvícími hlavami ilustrované mrtvolami a sexem, ale ukažme něco
hodnotného, například lidskou citlivost, která se obtížně vyjadřuje slovy, protože je jí vlastní jiný druh projevu. Umožněme tvořit filmy nemluvícím lidem (nejde pouze o to,
aby se ve filmu používal znakový jazyk) a vůbec ukažme, jak velký potenciál se skrývá
v takové změně paradigmatu, co mění v lidském chápání světa, co dělá s lidským
vědomím,
– nechápejme experimenty jako formální postupy, ale jako strategii prohlubování
podstatných obsahů,
– respektujme individuální způsob práce na filmu, umožněme tvůrcům prožívat
problém či stav, který je podstatou jejich účasti, místo abychom od nich vyžadovali
psychickou disponibilitu a řemeslné dovednosti, umožněme jim zcela
samostatně se vyrovnávat s obsahem díla. Vytvářejme situační plány s vysokou tolerancí vůči
náhodným faktorům a dalším proměnným. Umožněme tvůrcům procházet svou tvůrčí
cestou během realizace a dovolme filmu mít otevřený charakter, který může pokračovat
v dalším filmu,
– omezme roli režiséra: ať místo usměrňování lidí vytváří možnosti, kontext a
celkovou situaci a dbá na soudržnost v souladu s vizí a koncepcí daného filmu,
– opusťme hierarchický diktát a otevřeme se horizontální ideové přístupnosti,
která umožňuje toto kino redefinovat stejně, jako je neustále redefinována performance. Ať
jsou všichni lidé pracující na filmu tvůrci, nikoli pracovníky produkce.
Konečně si všimněme, že každý může sám určovat směr rozvoje tohoto druhu filmu
tím, že řekne, čím je, protože přece není ničím vlastnictvím (v souladu s ideou STP
SpaceTime Performance), a nebojme se
rozvíjet pocit, že tvorba filmu je společným tvůrčím aktem. Stejně tak ať má každý,
kdo takový film vytváří, možnost utvářet a prohlubovat jeho podstatu. To, co je
nezávislé, jako například performativní film, se s falší vypořádá samo (svatá utopie),
– dopisujme sem další body, ale ať jsou nejprve ověřeny v praxi.
Každý navíc může upravit předchozí body, pokud jejich obsah jednou přestane být
aktuální. Je to přirozené, protože performativní film má právě tu vlastnost, že performuje,
mění se a proměňuje spolu s námi, přičemž ve své podstatě zůstává stejný, tedy právě takovým
nespoutaným výtvorem, jako jsme my…
Oskar Chmioła 25.07.2020, Sopoty