MANIFEST PERFORMATIVNÍHO FILMU

– opusťme vytváření iluze pravdy a napodobování skutečnosti (reálné či smyšlené) ve prospěch pravdy samotné, veďme diváka, místo abychom ho klamali, zbavme se zvyku uměle konstruovat skutečnost a nadužívat filmovou fikci,

– nahraďme herce performery, tedy lidmi, kteří dokážou něco autenticky prezentovat způsobem sobě vlastním. Přitom pamatujme, že performery nemusí být umělci. Zároveň chápejme, že jimi mohou být herci, kteří dokážou využít svou techniku jako nástroj sebevyjádření,

– učiňme z kameramanů, maskérů, techniků a dalších realizátorů účastníky, kteří mohou (pokud chtějí) svou přítomnost dát najevo a být ve filmu viditelní při své práci,

– zařiďme, aby každý záběr kamery měl svou vlastní identitu, tedy aby každý kameraman byl performerem a u každé objektivní kamery bylo rozpoznatelné, že ji nastavil jeden z nich,

– uvědomme si, že natáčení filmu je událost, kterou lze představit publiku jako performanci, případně dokonce jako SpaceTime Performance, která mu umožňuje spoluvytvářet film,

– používejme performativy, tedy výpovědi či výrazy, které ustavují určitý stav věcí již samotným vyslovením. Zahajme interakci s divákem skrýváním a/nebo odhalováním věcí ve filmu, které divák/aktivní příjemce přijímá na mentální rovině, například v podobě slibu nebo hádanky, kterou má vyřešit po zhlédnutí filmu nebo najít na místech z filmu atd.,

– zajistěme, aby nízké náklady na produkci nemusely vylučovat autory z natáčení filmů, a konečně si všimněme, že naprostá většina filmových produkcí představuje převážně plýtvání časem, energií, nervy, penězi a přírodními zdroji a že lze natáčet levnější a neméně zajímavé filmy, pokud přestaneme zkoušet reprodukovat a napodobovat skutečnost a místo toho se ji pokusíme ukázat komponováním díla z vhodně vyčleněných kontextů reálných situací,

– pochopme, že nejen dokumentární film může být záznamem reálné situace, neboť toho lze dosáhnout i v hraném filmu,

– nahraďme scény situacemi a scénáře situačními plány, abychom ty, kdo v nich uskutečňují své tvůrčí akty, osvobodili od nutnosti mnohonásobných zkoušek a opakovaného natáčení, což výrazně usnadní práci, sníží náklady na produkci a umožní tvůrcům skutečně pracovat na hloubce jejich tvůrčího vyjádření,

– pomiňme skutečnost, že slova tvoří jen malou část komunikace a že existuje také řeč těla, perfonémy, specifické chování, kulturní kódy či jazyk umění. Nevytvářejme rozhlasové hry s mluvícími hlavami ilustrované skupinovým sexem, ale ukažme něco hodnotného, například lidskou citlivost, která se obtížně vyjadřuje slovy, protože je pro ni vhodnější jiný druh projevu. Umožněme tvořit filmy nemluvícím lidem (nejde pouze o používání znakového jazyka ve filmu) a ukažme, jak velký potenciál spočívá v takové změně paradigmatu, nakolik mění lidské chápání světa a co dělá s lidským vědomím,

– nechápejme experimenty jako formální prostředky, ale jako strategii prohlubování důležitých obsahů,

– respektujme individuální způsob práce na filmu, umožněme tvůrcům prožívat problém či stav, který je podstatou jejich účasti, místo abychom od nich vyžadovali psychickou disponibilitu a řemeslné dovednosti, umožněme jim zcela samostatně se vyrovnávat s obsahem jejich díla. Vytvářejme situační plány s vysokou tolerancí vůči náhodným faktorům a dalším proměnným. Umožněme tvůrcům sledovat během produkce svou tvůrčí cestu a jejich filmům mít otevřený charakter, který může pokračovat v dalším filmu,

– omezme roli režiséra; ať místo usměrňování lidí vytváří příležitosti, kontext a celkovou situaci a zajišťuje soudržnost v souladu s vizí a koncepcí daného filmu

– opusťme hierarchický diktát a otevřeme se horizontální ideové přístupnosti, která nám umožňuje toto kino redefinovat stejně, jako je stále redefinována performance. Ať je každý člověk pracující na filmu tvůrcem, nikoli pracovníkem produkce. Konečně si všimněme, že každý může určovat směr rozvoje tohoto druhu filmu tím, že řekne, čím je, protože není ničím vlastnictvím (v souladu s ideou STP neboli SpaceTime Performance), a nebojme se rozvíjet pocit, že natáčení filmu je společným tvůrčím aktem. Ať má tedy každý, kdo takový film vytváří, možnost utvářet a prohlubovat jeho podstatu. To, co je nezávislé, jako například performativní film, se s falší vypořádá samo (svatá utopie),

– dopisujme sem další body, ale ať jsou nejprve ověřeny v praxi. Každý navíc může upravit předchozí body, pokud jejich obsah jednoho dne zastará. Je to přirozené, protože performativní film má právě tu vlastnost, že performuje, mění se a proměňuje spolu s námi, přičemž ve své podstatě zůstává stejný, tedy právě takovým nespoutaným výtvorem, jako jsme my sami…

(Oscar Chmioła – „Performative Cinema Manifesto“, Sopoty, 25.07.2020).

Překlad Maciej Bryńczak.