performativní text / vázaný na konkrétní místo / poeticko-kritický / artivistická akce
I.
– LED – PROSTOR, KTERÝ TAJE
(Performer se nachází nad ledem.)
Není to monument
není to mramor Piazza Duomo
není to žula
není to ocel
Je to led
Dech Arktidy
na okamžik zachycený ve formě
Krychle
Dočasný útvar ticha
Ale pod povrchem
vzduch z doby ledové
Uvnitř – praskliny
jako by led chtěl něco říct
Každý dech je rozhodnutí
V Miláně nefouká vítr
Je tu PM10, NO2, O3
písmena, která netvoří slova
ale píší budoucnost nemoci
Auta stojí nehybně jako betonové sochy
ale nemlčí
Hluk neuznává červenou na semaforu
Led taje rychleji než údaje
rychleji než trpělivost
těch, kteří uvázli v zácpě na Viale Forlanini
Taje jako sociální byty v San Siro
jako sen o čistém vzduchu v Porta Romana
Led není jen studený
Je tím, co mlčí, když nikdo neposlouchá
Je tím, co mizí, než si všimneš, že to tu bylo
V roce 1898 tu byli lidé, kteří nedostali chléb
Dostali kulky
Z mostu San Giovanni stříleli na neozbrojené
Dóm v tichu přihlížel
Dnes ten hlad změnil tvář
je nedostatkem ticha
nedostatkem stínu
nedostatkem stromů
nedostatkem bydlení
nedostatkem bezpečí
nedostatkem hlasu pro potřebné
Hlad po společenství
které si nemůže dovolit nájem
Hlad po odpočinku
který žulová náměstí nemohou nabídnout
Je to hlad po „tady“
Ne každý ho má
„Tady“, které taje
II.
I – SLOUP – TĚLO MĚSTA / JÁ
(Performer modeluje z hlíny sloup a pokládá ho na tající krychli ledu.)
Město má tělo
„I“ jako sloup
„I“ jako performer
„I“ jako svislice mezi ledem a písmenem
Milán byl vybudován ručně
a z prachu
Z cihel, smogu, průmyslu, úvěrů a slibů
Ze stěhování
z migrací
ze zapomenutých čtvrtí
Ale hlína nesnáší spěch
odmítá falešnou rovnost
Modeluji z toho, co je ještě tvárné
z hlíny, která si pamatuje prsty
Ne z mramoru
ne z luxusu
z potřeby
Ten sloup chce podpírat město
ale město nechce být lehké
Jsou tu čtvrti, které se lámou pod tíhou prestiže
a čtvrti, které se v tichu drolí
Gentrifikace je nové slovo pro staré vyhánění
Na této hlíně se staví luxus
Ale hranice nejsou vždy na mapách
Isola, než byla módní
Niguarda, než zmizela z dohledu
Bovisa, než ji uhladili
V této hlíně jsou i ruiny
Leoncavallo – ohrožené sociální centrum
Stěny pomalované sprejem
ne hluk, ale manifest
ne večírek – ale forma přežití
Modeluji ho ze zapomenutých jazyků
z matek migrantek, které přijely vlakem na Stazione Centrale
a nemají čas na architekturu
Z barvy rukou na zelené lince metra
z ticha v očích těch
kteří nejsou pozváni na briefing chytrého města
Tato hlína obsahuje to, co nikdo nevystavuje na Expu
Hlína je jazyk
ne uhlazená italština
ale nářečí staveniště, nočních směn, povolení k pobytu
Uvnitř
mikropraskliny
Jako ve struktuře města
jako v přátelstvích, která se rozpadají, když přijde nájem
A možná tady
v této hlíně, v této prázdnotě
je také ozvěna stolu v Santa Maria delle Grazie
Poslední večeře
bez chleba
bez světla
s Jidášem a bez hlasu
s rukama, které se navzájem nedotýkají
s tělem, které má každou chvíli zmizet
s cizincem, kterému odpíráš místo u stolu
Je tu ještě něco, co přijímá otisk ruky?
Tady se krade, ne z nenávisti
ale kvůli chybějícímu přístupu
Protože člověk vyrůstá mezi výlohami, které nevidí hlad
a očekáváními rychlejšími než příležitosti
Tady se lístek na metro překládá šestkrát
a nikdo ti to neřekne – protože se na tom vydělává
Tady je poctivost luxusem
a zákon – ozdobou u vchodu
III.
m – PÍSMENO – HLAS / NADBYTEK / ZBYTEK
(Performer pokládá písmeno M na sloup, na led, který taje.
Všechno pomalu klesá. Hlína a voda se mísí. Zůstává znak.)
Písmeno „m“
Ne „M“ jako Monument
Malé „m“ – vytištěné ve 3D
Z plastu
ze záměru
z potřeby mluvit
Ale také z potřeby vyrábět
Z nadprodukce
Z potřeby ukázat se
Být viděn skrze výlohu
Styl – ne jako jazyk, ale jako ozvěna
Každou sezónu nové poselství, tatáž prázdnota
„m“ – jako stopa, která nemizí
jako plast v půdě
jako etiketa, která přežívá generace
jako umění, které nic neváží, ale zabírá místo
jako umění, které nic neznamená, ale jeví se
Můžeme ještě tvořit takové umění?
Jako výstava, která opakuje jiný katalog
jako dokument bez adresáta
jako slovo „sono“ („jsem“), které někdo vyryl
„M“ jako Milano
„M“ jako Miglioramento?
„M“ jako Maska – nošená na každé procházce
„M“ jako Monopol – na zemi, vodu, touhu
„M“ jako Místo, které taje mezi dlaněmi
„M“ jako Město, které říká, že tu není místo
„M“ jako Pochod těch, kteří nemají klíče
„M“ jako Mamon
„M“ jako Matka
„M“ jako Láska k městu, které tě nechce
Napoleon – tady, v dómu
ne město
ne lid
ne společenství
Bůh
„A běda tomu, kdo se jí dotkne“
Ale dnes všechno taje
I posvátnost moci
i základy náměstí
i jistota toho, kde jsme
Dnes se ta koruna netřpytí
Dnes se třpytí jen sklo prázdného bytu
Místo abych pokládal „M“ na piedestal –
spouštím ho níž
Ať se dotkne země
ať se setká s dlažbou
která si pamatuje krev
a otisky bot
a slzy těch, kteří odešli
Protože město nepotřebuje více výšky
Nepotřebuje mramor
Potřebuje rovnováhu
IV.
I’m – ZÁVĚR
– led, který mizí
I– já, sloup, svislá čára, hlas
m– znak, plast, přetrvávající obraz, nadbytek
I’m
Sono („jsem“)
Uprostřed
Ne nad
Nekorunuji
Nevztyčuji monumenty
Nežádám o pozornost
ARcTic TALK
Není to manifest
Není to politický mítink
Není to marketing
Je to jen rozhovor
S ledem
s hlínou
s náměstím
s tebou
