performativní text / vázaný na konkrétní místo / poeticko-kritický / artivistická akce
I.
– LED – PROSTOR, KTERÝ TAJE
(Performer stojí nad ledem.)
To není monument
ani mramor Piazza Duomo
ani žula
ani ocel
To je led
Dech Arktidy na chvíli zachycený ve formě
Krychle
Prchavý útvar ticha
Ale pod povrchem
vzduch z doby ledovců
Uvnitř – praskliny
jako by led chtěl něco říct
Každý dech je rozhodnutí
V Miláně nefouká vítr
Je tu PM10, NO2, O3
písmena, která netvoří slova
ale píší budoucnost nemoci
Auta stojí jako betonové figury
ale nezůstávají zticha
Hluk neuznává červenou na semaforu
Led taje rychleji, než říkají údaje
rychleji než trpělivost těch
kteří uvázli v zácpě na Viale Forlanini
Taje jako sociální bydlení v San Siro
jako sen o čistém vzduchu v Porta Romana
Led není jen studený
Je tím, co utichá, když nikdo neposlouchá
Je tím, co mizí, než si všimneš, že to tu vůbec kdy bylo
V roce 1898 tu byli lidé, kteří nedostali žádný chléb
Dostali kulky
Z mostu San Giovanni stříleli na neozbrojené
Katedrála v tichu přihlížela
Dnes ten hlad změnil svou tvář
je nepřítomností ticha
nepřítomností stínu
nepřítomností stromů
nepřítomností přístřeší
nepřítomností bezpečí
nepřítomností hlasu pro potřebné
Hlad po společenství
které si nemůže dovolit nájem
Hlad po odpočinku
který žulová náměstí nemohou poskytnout
Je to hlad po „tady“
Ne každý ho má
Tající „tady“
II.
I – SLOUP – TĚLO MĚSTA / JÁ
(Performer modeluje z hlíny sloup a staví ho na tající krychli ledu.)
Město má tělo
„I“ jako sloup
„I“ jako performer
„I“ jako svislá čára mezi ledem a písmenem
Milán vybudovaly ruce
a prach
Cihly, špína, průmysl, úvěry a sliby
Stěhování
migrace
zapomenuté čtvrti
Ale hlína vzdoruje spěchu
Vzdoruje předstírané rovnosti
Modeluji ho z toho, co je ještě tvárné
z hlíny, která si pamatuje prsty
Ne z mramoru
ne z luxusu
z potřeby
Ten sloup chce nést město
ale město nechce být lehké
Jsou tu čtvrti, které praskají pod tíhou prestiže
a čtvrti, které se v tichu drolí
Gentrifikace je nové slovo pro staré vytěsňování
Na této hlíně vyrůstá luxus
Ale hranice nejsou vždy zakresleny na mapách
Isola, než byla módní
Niguarda, než se ztratila z dohledu
Bovisa, než ji uhladili
Tato hlína v sobě uchovává i ruiny
Leoncavallo – ohrožené sociální centrum
Stěny pomalované sprejem
ne hluk, ale manifest
ne večírek – forma přežití
Modeluji ho ze zapomenutých jazyků
z matek migrantů, kteří přijeli vlakem na Stazione Centrale
a nemají čas na architekturu
Z barvy rukou na zelené lince metra
z ticha v očích těch, kteří byli vynecháni z briefingu chytrého města
Tato hlína uchovává to, co nikdo nevystavuje na Expu
Hlína je jazyk
ne uhlazená italština
ale nářečí staveb, nočních směn a permesso di soggiorno
Uvnitř
mikropraskliny
Jako ve struktuře města
jako v přátelstvích, která se rozpadají v den splatnosti nájmu
A možná tady
v této hlíně, v této prázdnotě
je také ozvěna stolu v Santa Maria delle Grazie
Poslední večeře
bez chleba
bez světla
s Jidášem a bez hlasu
s rukama, které se nedotýkají
s tělem, které má každou chvíli zmizet
s cizincem, kterému odpíráš místo u stolu
Uchovává tu ještě něco otisk ruky?
Tady se krade ne z nenávisti
ale z vyloučení
Z nepřítomnosti pozvání
Protože očekávání rostou rychleji než šance
A výlohy neuznávají hlad
Tady se lístek na metro překládá šestkrát
a nikdo ti to neřekne – protože se na tom vydělává
Tady je poctivost luxusem
a zákon – ozdobou u dveří
III.
m – PÍSMENO – HLAS / NADBYTEK / POZŮSTATEK
(Performer pokládá písmeno M na sloup, na tající led.
Všechno pomalu klesá. Hlína se mísí s vodou. Zůstává stopa.)
Písmeno „m“
Ne „M“ jako Monument
Malé „m“ – vytištěné ve 3D
Z plastu
ze záměru
z potřeby mluvit
Ale také z potřeby vyrábět
Vyrábět nadbytek
Z potřeby být viděn
Z potřeby existovat za výlohou
Styl – ne jako jazyk, ale ozvěna
Každou sezónu nové poselství, tatáž prázdnota
„m“ – jako stopa, která nezmizí
jako plast v půdě
jako etiketa, která přežívá generace
jako umění, které nic neváží, ale zabírá místo
jako umění, které nic neznamená, jen se jeví
Smíme dnes takové umění tvořit?
Jako výstava opakující jiný katalog
jako dokument bez adresáta
jako slovo „I’m“, které kdosi kdysi vyryl
„M“ jako Milano
„M“ jako Miglioramento?
„M“ jako Maska – nošená na každé procházce
„M“ jako Monopol – na zemi, vodu, touhu
„M“ jako Místo, které ti taje v rukou
„M“ jako Město, které říká, že tu není místo
„M“ jako Pochod lidí bez klíčů
„M“ jako Mamon
„M“ jako Matka
„M“ jako Láska k městu, které tě nechce
Napoleon – tady, v katedrále
ne město
ne lidé
ne společenství
Bůh
„A běda tomu, kdo se jí dotkne“
Ale teď všechno taje
I posvátnost moci
i základy náměstí
i jistota toho, kde jsme
Dnes se ta koruna netřpytí
Dnes se třpytí jen okno prázdného bytu
Místo abych stavěl „M“ na piedestal –
spouštím ho níž
Ať se dotkne země
Ať se setká s kameny
které si pamatují krev
a otisky bot
a slzy těch, kteří odešli
Protože město nepotřebuje více výšky
Nepotřebuje mramor
Potřebuje rovnováhu
IV.
I’m – ZÁVĚR
– led, který mizí
I– já, sloup, svislý hlas
m– znak, plast, paobraz, nadbytek
I’m
Jsem
Mezi
Ne nad
Nekorunuji
Nevztyčuji monumenty
Nedožaduji se pozornosti
ARcTic TALK
Ne manifest
Ne shromáždění
Ne marketing
Jen rozhovor
S ledem
s hlínou
s náměstím
s tebou
