performativní text / vázaný na konkrétní místo / poeticko-kritický / artivistická akce
I.
– LED – PROSTOR, KTERÝ TAJE
(Performer stojí nad ledem.)
To není monument
ani mramor Piazza Duomo
ani žula
ani ocel
To je led
Dech Arktidy na chvíli uzavřený ve formě
Krychle
Pomíjivý útvar ticha
Ale pod povrchem
vzduch z doby ledové
Uvnitř – praskliny
jako by led chtěl něco říct
Každý nádech je rozhodnutí
V Miláně nefouká vítr
Je tu PM10, NO2, O3
písmena, která se neskládají ve slova
ale píší budoucnost nemoci
Auta stojí jako betonové figury
ale nemlčí
Hluk nezná červenou na semaforu
Led taje rychleji než údaje ve zprávách
rychleji než trpělivost lidí
stojících v zácpách na Viale Forlanini
Taje jako sociální byty v San Siro
jako sen o čistém vzduchu v Porta Romana
Led není jen studený
Je tím, co utichá, když nikdo neposlouchá
Je tím, co mizí, než si všimneš, že to bylo
V roce 1898 tu byli lidé, kteří nedostali chléb
Dostali kulku
Z mostu San Giovanni se mířilo na bezbranné
Katedrála mlčky přihlížela
Dnes ten hlad změnil tvář
je nedostatkem ticha
nedostatkem stínu
nedostatkem stromu
nedostatkem bydlení
nedostatkem bezpečí
nedostatkem hlasu pro potřebné
Hlad po společenství
které nemá na nájem
Hlad po odpočinku
který žulová náměstí nedopřejí
Je to hlad po „tady“
Ne každý ho má
Tající „tady“
II.
I – SLOUP – TĚLO MĚSTA / JÁ
(Performer modeluje z hlíny sloup, který staví na tající krychli ledu.)
Město má tělo
„I“ jako sloup
„I“ jako performer
„I“ jako svislice mezi ledem a písmenem
Milán se stavěl z rukou
a z prachu
Z cihel, prachu, průmyslu, úvěrů a slibů
Ze stěhování
z migrací
ze zapomenutých čtvrtí
Ale hlína nesnáší spěch
nesnáší předstíranou rovnost
Modeluji z toho, co je ještě tvárné
z hlíny, která si pamatuje prsty
Ne z mramoru
ne z luxusu
z potřeby
Ten sloup chce unést město
ale město nechce být lehké
Jsou tu čtvrti, které praskají prestiží
a čtvrti, které se v tichu drolí
Gentrifikace je nové slovo pro staré vytěsňování
Na této hlíně se staví luxus
Ale hranice nejsou vždy na mapách
Isola, než byla módní
Niguarda, než přestala být vidět
Bovisa, než ji uhladili
V této hlíně jsou i ruiny
Leoncavallo – ohrožené sídlo sociálního centra
Stěny pomalované sprejem
ne hluk, ale manifest
ne večírek – ale forma přežití
Modeluji ho ze zapomenutých jazyků
z rohoží migrantů, kteří sem přijeli vlakem na Stazione Centrale
a nemají čas na architekturu
Z barvy rukou na zelené lince metra
z ticha v očích lidí, kteří nejsou na briefingu chytrého města
V hlíně je to, co nikdo nevystavuje na Expu
Hlína je jazyk
ne uhlazená italština
ale nářečí stavenišť, nočních směn a permesso di soggiorno
Uvnitř
mikropraskliny
Jako ve struktuře města
jako v přátelstvích, která končí u nájmu
A možná tady
v této hlíně, v této prázdnotě
je i ozvěna stolu z kláštera Santa Maria delle Grazie
Poslední večeře
bez chleba
bez světla
s Jidášem a bez hlasu
s rukama, které se nedotýkají
s tělem, které za chvíli zmizí
s tebou coby cizincem, kterému odpíráš místo u stolu
Přijímá tu ještě vůbec něco otisk dlaně?
Tady se krade kvůli chybějícímu přístupu
Kvůli chybějícímu pozvání dovnitř
Protože očekávání rostou rychleji než šance
A výlohy neznají hlad
Tady se lístek na metro skládá na šest částí
a nikdo ti o tom neřekne, protože se na tom dá vydělat
Tady bývá poctivost luxusem
a právo – ozdobou u vchodu
III.
m – PÍSMENO – HLAS / NADBYTEK / POZŮSTATEK
(Performer staví písmeno M na sloup, na led, který taje.
Všechno pomalu klesá. Hlína se mísí s vodou z tajícího ledu. Zůstává znak.)
Písmeno „m“
Ne „M“ jako monument
Malé „m“ – z 3D tiskárny
Z plastu
ze záměru
z potřeby mluvit
Ale také z potřeby výroby
Výroby nadbytku
Z potřeby ukázat se
Z potřeby být viděn skrze výlohu
Styl – ne jako jazyk, ale ozvěna
Každou sezónu nové poselství, tatáž prázdnota
„m“ – jako stopa, která nemizí
jako plast v půdě
jako etiketa, která přežije generace
jako umění, které nic neváží, jen zabírá místo
jako umění, které nic neznamená, jen vypadá
Smíme dnes takové umění tvořit?
Jako výstava, která opakuje jiný katalog
jako dokument bez adresáta
jako slovo „jsem“, které někdo zvěčnil
„M“ jako Milano
„M“ jako Miglioramento?
„M“ jako Maska – nasazovaná při každé procházce
„M“ jako Monopol – na zemi, vodu, sen
„M“ jako Místo, které taje v rukou
„M“ jako Město, které říká, že tu není místo
„M“ jako Pochod lidí bez klíčů
„M“ jako Mamon
„M“ jako Matka
„M“ jako Láska k městu, které tě nechce
Napoleon – tady, v katedrále
ne město
ne lid
ne společenství
Bůh
„A běda tomu, kdo se jí dotkne“
Ale dnes všechno taje
I posvátnost moci
i základy náměstí
i jistota toho, kde jsme
Dnes se ta koruna netřpytí
Dnes se třpytí jen sklo bytu bez obyvatel
Místo abych stavěl „M“ na piedestal –
spouštím ho níž
Ať se dotkne země
ať se setká s dlažbou
která si pamatuje krev
i stopy bot
i slzy těch, kteří odtud odešli
Protože město nepotřebuje více výšky
Nepotřebuje mramor
Potřebuje rovnováhu
IV.
I’m – ZÁVĚR
– led, který mizí
I– já, sloup, svislice, hlas
m– znak, plast, paobraz, nadbytek
I’m
Jsem
Mezi
Ne nad
Nekorunuji
Nestavím monument
Nedožaduji se pozornosti
ARcTic TALK
Ne manifest
Ne mítink
Ne marketing
Jen rozhovor
S ledem
s hlínou
s náměstím
s tebou
