Kdy – 16.02.2010 v 15.30; kde – Spokojna 15, ocitni se tam
Situace je živá díky dynamice toho, co ji iniciuje. Co uvádí všechno do pohybu? Co je mana? Co je ono fluidum, energie, síla či cokoli jiného, co vše prostupuje a dává tomu život? I kdybychom všechno převedli na materiální energii, stále zůstane otázka, co ji oživuje. Věda odpověď nezná. Možná kope jinde, než má. Popisovaná iniciativa umožňuje vstoupit do této otázky a/nebo na ni hledat odpověď prostřednictvím samotného jednání. Performance je otevřená a zúčastnit se jí může každý. Stačí se během této události ocitnout tam, kde se bude odehrávat. Podstatné je prostě něco dělat. Může to být prohlížení, komentování, mlčení, může to být křik, tanec, malování, mluvení, sochání, konstruování, hraní, ničení, překážení atd. Podstata zůstane stejná. Co způsobuje, že něco činíš? Nejde o odpověď, ale pouze o její pocítění. Odpovědí jsme my.
Spokojna. Název této ulice vyjadřuje její podstatu: klidná. Byla to jedna z nejklidnějších performancí v mém životě. Šlo o manu, tedy esenci existence, o existenci samotnou. O pohyb, život, o činnost. Bylo možné přijít a pocítit něco, co bylo blízké každému, kdo přišel. Otázka zněla, proč nedokážeme nedělat nic, co je to za sílu, která nám stále přikazuje něco činit? Téma důležité jako dech. Situace obyčejná a prostá závisela na tvůrcích, a protože jsem jím byl jen já sám, bylo velmi klidno, a přesto se něco dělo. Během čtyřhodinové akce se tam objevilo 6 lidí. Všimli si, že tato performance není krásným a snadným představením, ale součástí života. Ocitli se v prostoru a čase vybraném k tomu, aby postřehli pulz Manitu. Byl to osobitý obřad, svátek many. 
Vyšlo to velmi skromně, přestože v podstatě této události zůstával nekonečný potenciál. V konceptu nebyla chyba, stejně jako v realizaci. Důl se ukázal být zrcadlem a odrazil jednoduše to, co bylo, tedy ducha místa. Bylo to ideální, protože to bylo pravdivé. Ti, kdo přišli, dělali to, co jim v daném okamžiku bylo vlastní. Každý měl k dispozici sebe a uzavřený zvláštní čas. Bylo také možné využívat skupinu předmětů, které tam byly rozmístěny. Lidé se tedy dívali a mlčeli nebo spolu hovořili o tom, o čem obvykle, jako by se nedělo nic zvláštního. To znamená, že performance uspěla, protože byla a zůstala duchem Manitu v každodenním životě lidí. Diváci/umělci se této akce účastnili celkem hodinu. Na začátku a na konci po půlhodině. Uprostřed se tam pak objevovali jednotliví zaměstnanci fakulty. Tři hodiny vnitřní akce zůstaly stejné jako zbytek, navzdory nepřítomnosti diváků a jakéhokoli záznamu či dokumentace. Tento nádherný čas naplnily zvuky vyťukávané na vymyšlený nástroj s barvou gongu a tibetské mísy, chrastítka, zvukových stop, poezie a pohybů těla i různých předmětů; sestrojil jsem také dvě struny a používal kameny a klíč.
Měl jsem také k dispozici nitě, provázky, plakety, papír, gumičky, cigaretový kouř a prostor plný schodů a řad zábradlí. Nakonec vznikla modlitba velmi individuálního charakteru a já se stal Manitu onoho času a prostoru. Médiem many.
