Bríza — první performativní film

1.
(Níže text z anglické verze)

Bryza – pierwszy film performatywny
Bryza je prvním příkladem nového druhu filmu. Představuje také nový způsob prezentace efemérního umění. 

25. července 2020 přistála v Baltském moři skupina příchozích z různých planet. Skupina přátel, kteří dokumentují svůj pobyt u moře, začíná natáčet mimozemšťany vystupující na pevninu. Cizinci procházejí Sopotami a vyvolávají údiv kolemjdoucích. 

Film inspirovaný knihou Stanisława Lema nazvanou Głos Pana / His Master’s Voice. Neotřelým způsobem ukazuje Pánův hlas jako jinou formu komunikace, kterou v laboratoři zkoumá skupina mladých nadšenců.

Název: Bryza – pierwszy film performatywny

Země a rok výroby: Polsko 2020

Premiéra (online):  Polsko, Goyki 3 Art Inkubator, Sopoty, 30. prosince 2020

Druh filmu: hraný performativní film

Žánr: science fiction

Délka: středometrážní film (40 minut včetně titulků)

Situační plán (scénář): Oskar Chmioła;

Umělecký kurátor (režie): Oskar Chmioła;

Účinkují: Adrianna Janowska Moniuszko, Agata Sznurkowska, Anita Petk, Bartosz Mateńko, Dorota Kozłowska, Daniel Zakrzewski, Gabriela Zając, Michel Ducerveau, mac lewandowski, Małgorzata Tęgowska, Oskar Chmioła, Pedro Rizzi, Robert Chmielecki, Rutra Kisanaj (Artur Janasik), Szatan Witkowsk, Tomasz Kubik;

Kamera: Bartosz Mateńko, Michał Baczyński, eventmovie.pl;

Hudba: Wojciech Król

Kameramani: Bartosz Mateńko, Michał Baczyński, Daniel Zakrzewski, Robert Chmielecki, Anita Petk, Tomasz Kubik, Pedro Rizzi, Oskar Chmioła;

Střih: Oskar Chmioła, Karolina Puławska, eventmovie.pl

Postprodukce: eventmovie.pl

Zvukový mastering: Wojciech Król

Zpracování úvodních titulků: Przemysław Garczyński (také reprodukce obrazu „Figury Pierwsze“ v grafice propagující film)

Producentka: Karolina Puławska

Poděkování vedení a správcům míst, kde se natáčelo:

PTH Kąpielisko Morskie Sopot,

Bałtycka Agencja Artystyczna BART,

Pyrzycki Dom Kultury.

Film s překladem do angličtiny od Macieje Bryńczaka.

Film vznikl s finanční účastí městské obce Sopoty.

Jacek Romański píše o filmu:   

„Čekání na Divu. K filmu „Bryza – pierwszy film performatywny“ Oskara Chmioły

Ve chvíli, kdy kamera přestane zaznamenávat, vzniká mezi událostmi na filmovém place a výsledkem v podobě natočeného materiálu obtížně
překonatelná bariéra. Život a obraz, na okamžik spojené současností času natáčení, se od sebe oddělují. Určitý úsek skutečnosti
se zdá být zachycen v děravé síti převodníku, zkreslen a následně vtlačen
pomocí střihu do vytrvalého rytmu digitální opakovatelnosti a všeobecné dostupnosti, které mohou v podobě obrazu nabýt určitého zdání trvalosti. Přestože v okamžiku zastavení záběru to, k čemu tento obraz odkazoval, nenávratně pominulo
a nemůže se opakovat, díky monotónní schematičnosti dnů se i samotný život zdá být poznamenán podobnou iluzí. Je tedy rolí tvůrce
odhalovat základní nestálost na obou stranách kamery tím, že diváka uvádí do situace stresu a dezorientace, které obvykle pociťujeme
při setkání s jiným, dosud neobjeveným, neznámým? Nebo naopak stanovovat nová pravidla vůči této všeprostupující proměnlivosti? Nejspíš obojí.

Ve filmu „Bryza“ Oskara Chmioły tedy vidíme odpor vůči existujícím pravidlům. Jejich pozastavení má ukázat to, co bylo dosud spoutané, zakryté schématy a společenskými normami, nepostřehnutelné. Odtud také gesto vracející se ve filmu, které ukazuje k tomu, co je nad námi, co přesahuje existující situace, jež mohou nalézt trvalost pouze ve zmíněné zdánlivé opakovatelnosti. Vymanit se z pravidel, zakusit změnu, být její součástí – to vše proto, abychom spatřili, k čemu nakonec ono gesto ukazuje – ke vším prosvítající Lásce, která v sobě spojuje
mnohost okamžiků a znovu sjednocuje to, co se zdálo oddělené. Vzpoura je zde tedy jednáním spojeným se zkušeností změny, hnací silou světa, který teprve bude vybudován, avšak vzhledem k odmítnutí dosavadních pravidel již na jiných základech. Tímto uvolněním korzetu iluzí a předsudků může jedinec doufat, že bude prožívat každodennost v celé její svobodě a jedinečnosti. Aby se však odpor nestal otřepanou frází, znovu hrou zdání, musí doutnat neustále. Jinými slovy, nezbytná interpretace, ale i samotná koncepce filmu by měly směřovat
ke svobodné improvizaci, k volnému plynutí samotného života, který nelze uzavřít do klece zákazů a příkazů, do policejních stanic, internátů, škol či domovů. 

Toto směřování k improvizaci je snad zvlášť patrné ve scéně zadržení a v událostech, které následují. Uskutečňuje se rozmanitostí performativních strategií, což ve filmu vytváří určité situační uvolnění umocněné mnohostí kameramanů a pohledů. Promyšlený střih a pohyb kamery (úhly, záběry z dronu atd.) tento efekt zároveň vyvažují, jen aby jej svou chaotičností a náhodností v příští scéně či záběru opět zesílily. Tvůrčí potenciál všednosti se zde tedy ukazuje prostředky odlišnými či odporujícími intuici našich zvyklostí, a může tak být předzvěstí nové normy vznikající
na obzoru, zbavené dosavadních předsudků, přípravou místa pro Divu, o níž se mluví v neobvyklém monologu z filmu „Bryza“.“

„Bryza…“ je prvním příkladem hraného filmu, který splňuje všechny požadavky tzv. „Manifestu kina performatywnego“. Jde tedy o uskutečnění koncepce nového druhu filmu a zároveň o strategii dokumentování efemérní tvorby, jakou je performance (performance art a performing arts). Jak čteme v Manifestu, jedním ze základních východisek tohoto kina je nahrazení „herců performery, tedy lidmi, kteří dokážou
něco autenticky prezentovat způsobem sobě vlastním. Přitom pamatujme, že performery nemusí být umělci. Zároveň chápejme, že jimi mohou
být herci, kteří dokážou využít své řemeslo jako nástroj vlastní výpovědi“ (Manifest kina performatywnego, Oskar Chmioła, Sopoty, 25.07.2020, http://chmiola.com/manifest-kina-performatywnego/).

Jak vypadá film, v němž postavy nehrají herci, ale představují je performeři? Bylo možné se o tom přesvědčit při premiérové projekci „prvního performativního filmu“.

Podle Encyklopedie PWN je bríza [fr. brise] „místní vítr související
s cirkulací vzduchu vznikající nad povrchem s rozdílnými tepelnými vlastnostmi“. Bríza z názvu filmu je metaforou závanu svěžího pohledu na film, performance, životní styl a způsob komunikace a výzvou k pohledu směrem,
odkud přichází. Tímto směrem, tedy zdrojem této myšlenky, je dramakultura
a její podstatou je citlivost a osobitost. Půdou, nad níž se šíří,
je pak technokultura, jejíž podstatou je měřitelnost a normativnost. Cirkulace vlivů těchto dvou idejí je specifická pro lidskou civilizaci.
Film poukazuje na dramakulturu jako na to, co uvádí do pohybu, a na technokulturu jako na to, co formuje. Ve filmu zastupují dramakulturu performeři s atypickým
a neobvyklým chováním a technokulturu kolemjdoucí (obyvatelé, turisté
a přihlížející a reagující pracovníci) s typickým a každodenním chováním. Poselstvím filmu je ukázat, že tyto dvě ideje mohou harmonicky koexistovat a zůstávat v nepřetržitém dialogu. Je to pokus upozornit na skutečnost, že naše spory o mravy a světonázor jsou jakýmsi regulačním systémem lidského společenství reagujícím na měnící se skutečnost, skutečnost
s rozpraskanou, místy nedokonalou povahou, která je proto stále v pohybu.
Film ukazuje performativitu jako strategii přežití v takovém světě.

Stojí za to dodat, že film vychází z předpokladů obrazu-času Gillese Deleuze
a je dokonce jemným pokusem zajít dále v tvorbě obrazu-krystalu (image-cristal). Vyprávění o AKTIVNÍ přítomnosti ideálních vizionářů (pure voyants). Přítomnosti lidí, kteří jsou v menšině (minoritaire). Je to film o aktivitě a citlivosti lidí, kteří chybějí (un people qui manque). Navíc mělo natáčení filmu v Sopotech charakter kulturní události, bylo jakousi prezentací performancí,
jíž se mohl jako divák zúčastnit každý zájemce. Ve filmu je navíc skryta performativní výpověď, jistá tajemná stopa, zpráva zanechaná jedním z příchozích. Film tak má povahu příslibu, performuje v divákovi, který může tuto zprávu přečíst, pokud navštíví konkrétní místo z filmu. 

Důležité také je, že celý projekt (film a manifest) je

„[autorovou] inspirací filmovými realizacemi s performativními prvky z oblasti intervencí do veřejného prostoru, jako například Dwaj ludzie z szafą Polańského,
La montaña sagrada / The Holy Mountain Jodorowského, Holy Motors Caraxe, Performance Cammella a Roega, poněkud vzdálenější fascinací cyklem Cremaster Barneyho, Electroma dua Daft Punk“ (Wiara, misja, harmonia. O Bryzie Oskara Chmioły, dr. hab. Bartosz Wójcik, 15.12.2020 – úplný text ke stažení -> Wiara, misja, harmonia. O Bryzie Oskara Chmioły).

ANGLICKÁ VERZE

Breeze – The First Performative Film

Bryza je prvním příkladem nového druhu filmu. Je také novým způsobem prezentace efemérního umění.

25. července 2020 přistála v Baltském moři skupina návštěvníků z různých planet. Skupina přátel dokumentujících svůj pobyt u moře začíná natáčet mimozemšťany přicházející na břeh. Cizinci se procházejí po Sopotech a překvapují kolemjdoucí.

Film byl inspirován knihou „Głos Pana / His Master’s Voice“ Stanisława Lema.

Název: Breeze – The First Performative Film

Země a rok výroby: Polsko 2020

Premiéra (online projekce) – Polsko, Sopoty, Goyki 3 Art Inkubator, 30. prosince 2020 v 19:00 (UTC), goyki3.pl

Druh filmu: performativní hraný film

Žánr: science fiction

Délka: středometrážní film (40 minut včetně titulků)

Situační plán (scénář): Oskar Chmioła;

Umělecký kurátor (režisér): Oskar Chmioła;

Účinkují: Adrianna Janowska Moniuszko, Agata Sznurkowska, Anita Petk, Bartosz Mateńko, Dorota Kozłowska, Daniel Zakrzewski, Gabriela Zając, Michel Ducerveau, mac lewandowski, Małgorzata Tęgowska, Oskar Chmioła, Pedro Rizzi, Robert Chmielecki, Rutra Kisanaj (Artur Janasik), Szatan Witkowsk, Tomasz Kubik;

Kamera: Bartosz Mateńko, Michał Baczyński, eventmovie.pl;

Hudba: Wojciech Król

Kameramani: Bartosz Mateńko, Michał Baczyński, Daniel Zakrzewski, Robert Chmielecki, Anita Petk, Tomasz Kubik, Pedro Rizzi, Oskar Chmioła;

Střih: Oskar Chmioła, Karolina Puławska, eventmovie.pl

Postprodukce: eventmovie.pl

Zvukový mastering: Wojciech Król

Zpracování úvodních titulků: Przemysław Garczyński (také reprodukce obrazu „First Figures“ v grafice propagující film)

Producentka: Karolina Puławska

Rádi bychom poděkovali vedení a správcům míst, kde se natáčelo: 

PTH Kąpielisko Morskie Sopot,

Bałtycka Agencja Artystyczna BART,

Pyrzycki Dom Kultury.

[Mořské koupaliště PTH Sopot,

Baltská umělecká agentura BART,

Dům kultury v Pyrzycích.]

Film s překladem do angličtiny od Macieje Bryńczaka.

Film vznikl s finanční účastí městské obce Sopoty

Jacek Romański píše o filmu:

„Čekání na Divu. K „The First Performative Film“ Oskara Chmioły

Ve chvíli, kdy kamera přestane zaznamenávat, vzniká mezi událostmi na place a výsledkem v podobě natočeného materiálu obtížně překonatelná bariéra. Život a obraz, na okamžik spojené současností času natáčení, se od sebe oddělují. Úsek skutečnosti se zdá být zachycen v děravé síti převodníku, zkreslen a poté střihem vtlačen do vytrvalého rytmu digitálního opakování a dostupnosti, které mohou v podobě obrazu nabýt určitého zdání trvalosti. Přestože v okamžiku zastavení záběru to, k čemu tento obraz odkazoval, nenávratně zmizelo a nemůže se opakovat, vlivem monotónního vzorce dnů se i samotný život zdá být poznamenán podobnou iluzí. Je tedy rolí tvůrce odhalovat základní labilitu na obou stranách kamery tím, že diváka uvádí do situace stresu a dezorientace, které obvykle pociťujeme při setkání s něčím jiným, dosud neobjeveným, neznámým? Nebo naopak stanovovat nová pravidla tváří v tvář této ohromující proměnlivosti? Pravděpodobně obojí.

Ve filmu „Breeze“ Oskara Chmioły tedy vidíme odpor vůči existujícím pravidlům. Jejich pozastavení má ukázat to, co bylo dosud spoutané, zakryté schématy a společenskými normami a neviditelné. Odtud gesto vracející se ve filmu, které ukazuje k tomu, co je výše, co přesahuje existující situace, jež mohou nalézt trvalost pouze ve zmíněném zdánlivém opakování. Vymanit se z pravidel, zakusit změnu, být její součástí – to vše proto, abychom spatřili, k čemu nakonec toto gesto ukazuje: Lásku, která vším prosvítá, spojuje v sobě mnohost okamžiků a vrací k sobě to, co se zdálo oddělené. Vzpoura je zde tedy aktivitou spojenou se zkušeností změny, hnací silou světa, který teprve bude vybudován, avšak vzhledem k odmítnutí existujících principů bude nově vytvořen na zcela jiných základech. Tímto uvolněním korzetu klamů a předsudků může jedinec doufat, že bude prožívat každodenní život v celé jeho svobodě a jedinečnosti. Aby se však odpor nestal otřepaným klišé, další hrou zdání, musí neustále doutnat. Jinými slovy, nezbytná interpretace, ale i samotná koncepce filmu by měly směřovat ke svobodné improvizaci, k volnému plynutí samotného života, který nelze uzavřít do klece zákazů, příkazů, na policejních stanicích, v internátech, školách či domovech.

Toto směřování k improvizaci je snad zvlášť patrné ve scéně zastavení a v následujících událostech. Uskutečňuje se prostřednictvím rozmanitých performativních strategií, které ve filmu vytvářejí určitou situační uvolněnost umocněnou mnohostí kameramanů a pohledů. Promyšlený střih a pohyb kamery (úhly, záběry z dronu atd.) tento efekt zároveň vyvažují, jen aby jej v další scéně či záběru chaosem a náhodností opět zesílily. Tvůrčí potenciál všednosti se zde tedy ukazuje prostředky odlišnými nebo odporujícími intuici našich návyků; může proto být předzvěstí nové normy vznikající na obzoru, oproštěné od předchozích předsudků, přípravou místa pro Divu zmíněnou v neobvyklém monologu z filmu „Breeze“.

„Breeze…“ je prvním příkladem hraného filmu, který splňuje všechny požadavky takzvaného „Performative Cinema Manifesto“. Je tedy naplněním koncepce nového druhu filmu a zároveň strategií dokumentování efemérní tvorby, totiž performance (spolu s performativními uměními). Jak čteme v Manifestu, jedním ze základních východisek tohoto kina je nahrazení „herců performery, tedy lidmi, kteří dokážou něco autenticky prezentovat způsobem sobě vlastním. Přitom pamatujme, že performery nemusí být umělci. Zároveň chápejme, že jimi mohou být herci, kteří dokážou využít svou techniku jako nástroj sebevyjádření“ (Oskar Chmioła, „Performative Cinema Manifesto“, Sopoty, 30. července 2020.

http://chmiola.com/performative-cinema-manifesto/).

Jak vypadá film, v němž postavy nehrají herci, ale představují je performeři? Bylo možné to zjistit při sledování premiéry „Breeze – First Performative Film“.

Podle Encyklopedie PWN je bríza [fr. brise] „místní vítr související s cirkulací vzduchu vznikající nad povrchem s rozdílnými tepelnými vlastnostmi“. Bríza z názvu filmu je metaforou svěžího pohledu na film, performance, životní styl a způsoby komunikace a výzvou k pohledu směrem, odkud přicházejí. Tímto směrem, tedy zdrojem této myšlenky, je dramakultura, jejíž podstatou jsou citlivost a osobitost. Půdou, nad níž se šíří, je technokultura, jejíž podstatou jsou měřitelnost a normativnost. Cirkulace vlivů těchto dvou idejí je specifická pro lidskou civilizaci. Film ukazuje dramakulturu jako to, co uvádí do pohybu, a technokulturu jako to, co utváří. Dramakulturu ve filmu zastupují atypičtí performeři a neobvyklé chování, zatímco technokulturu kolemjdoucí (obyvatelé, turisté a přihlížející a reagující pracovníci) s typickým a každodenním chováním. Poselstvím filmu je ukázat, že tyto dvě ideje mohou harmonicky koexistovat a zůstávat v nepřetržitém dialogu. Jde o pokus upozornit na to, že naše společenské a filozofické spory jsou jakýmsi regulačním systémem lidského společenství, který reaguje na měnící se skutečnost – skutečnost s rozpraskanou, místy nedokonalou povahou, a proto stále v pohybu. Film ukazuje performativitu jako strategii přežití v takovém světě.

Stojí za to dodat, že film vychází z předpokladů obrazu-času Gillese Deleuze a je dokonce jemným pokusem zajít dále v tvorbě obrazu-krystalu (image-cristal); vyprávěním o AKTIVNÍ přítomnosti dokonalých vizionářů (pure voyants); přítomnosti lidí, kteří jsou menšinou (minoritaire). Je to film o aktivitě a citlivosti lidí, kteří chybějí (un people qui manque). Natáčení filmu v Sopotech navíc bylo kulturní událostí, druhem prezentace performancí, které se každý mohl zúčastnit jako divák. Film navíc skrývá performativní výpověď, tajemnou stopu, zprávu zanechanou jedním z návštěvníků. Film tak má povahu příslibu, performuje v divákovi, který může tuto zprávu přečíst, pokud navštíví konkrétní místo z filmu.

Důležité také je, že celý projekt (film a manifest) je

„[Autorovou] inspirací filmovými realizacemi s performativními prvky z oblasti intervencí do veřejného prostoru, jako jsou Polańského ‚Two Men and a Wardrobe‘, Jodorowského ‚La montaña sagrada / The Holy Mountain‘, Caraxovy ‚Holy Motors‘, Cammellova a Roegova ‚Performance‘, a poněkud vzdálenější fascinací Barneyho cyklem ‚Cremaster‘ a ‚Electroma‘ dua Daft Punk“ („Faith, mission, harmony. On ‘Breeze’ by Oskar Chmioła“, dr. hab. Bartosz Wójcik, 15.12.2020 – soubor ke stažení zde -> Wiara, misja, harmonia. O Bryzie Oskara Chmioły).

2020 – Online premiéra projektu „Bryza – pierwszy film performatywny“, Goyki 3 Art Inkubator, Sopoty